Bilance dvaceti let
Sociologicko-kulturní bilance posledních dvaceti let
V posledních dvaceti letech prožívala česká společnost bezprecedentní období hospodářského růstu. Po ekonomické stránce se nám dařilo – až na jedno kratší zastavení v druhé polovině devadesátých let – rok od roku lépe. Jelikož člověk si všímá spíše toho, když se mu daří hůře, subjektivně jsme ani příliš neregistrovali, jak se zlepšuje vnější kvalita našeho života. Snáze jsme si to uvědomili, když jsme vycestovali do zahraničí: Zatímco po pádu komunismu bylo pro drtivou většinu našich obyvatel v cizině velmi draho, v polovině prvního desetiletí tohoto tisíciletí už jsme se řadili mezi bohatší turisty. Kolik lidí mohlo někdy v roce 1990 pomyslet na dovolenou na Kanárských ostrovech, neřku-li na Mauritiu nebo v Thajsku? O patnáct let později už byly takových lidí desetitisíce.
Posledních dvacet let bylo pro naši republiku obdobím míru a bezpečí. Vzpomínám na několik dnů, kdy jsem cítil lehké mrazení z možného ohrožení, když v roce 1991 probíhal v umírajícím Sovětském svazu nezdařený puč proti Michailu Gorbačovovi. Tato událost naštěstí neznamenala návrat komunismu, ale definitivní konec Sovětského svazu a nástup (pro Rusko nepříliš pozitivní) Jelcinovy vlády. Určitou úzkost jsme pociťovali rovněž v druhé polovině roku 1992, před pokojným rozdělením Československa. Události v bývalé Jugoslávii nám připomínaly, že věci by nemusely proběhnout tak pokojně, jak u nás naštěstí proběhly.
Vztahy s Německem se rovněž vyvíjely velmi dobře, přestože dávná, ale zejména nedávná historie poskytovala i témata značně výbušná. Traumata Protektorátu a následného vyhnání Němců naštěstí nezačala hnisat a jizva se postupně ztrácí. (Domnívám se, že k tomu vydatně přispěli křesťané z obou stran.)
V současné době Česká republika není bezprostředně ohrožena žádným ze svých sousedů, ani některou ze vzdálenějších velmocí. To však neznamená, že by nečíhala žádná nebezpečí na vzdálenějším obzoru. Česká republika se v podstatě zbavila funkční armády a v evropské politice si počíná krajně neobratně a nečitelně, takže jakkoli nám nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, z dlouhodobého hlediska se vlastní vinou ocitáme ve velmi zranitelné a nezáviděníhodné situaci. Většina obyvatel si to ovšem neuvědomuje. Dlouhým pokojem jsme ukolébáni v domnění, že už nikdy žádná katastrofa nepřijde.
Naše země prošla transformací od socialistického plánovaného hospodářství ke kapitalismu se silnými prvky sociálního státu. Na provedení této transformace jsou nejrůznější názory – někteří (Václav Klaus a jeho příznivci) – ji považují na mimořádně úspěšnou, jiní o ní mluví jako o „loupeži století“.
Pokud srovnáváme naši transformaci s transformací, jak proběhla v jiných postkomunistických zemích, lze ji považovat za relativně úspěšnou. Na druhé straně se nelze divit, že mnozí lidé, kteří se o své akcie alespoň trochu zajímali a kteří na rozdíl od různých šíbrů příliš nerozuměli tomu, jak celý systém funguje, měli právem pocit, že byli podvedeni, když shledali, že manažeři různých i prosperujících podniků se těchto podniků různými fintami zmocnili a podniky vytunelovali, takže drobní akcionáři nakonec ostrouhali. Český jednorázový „experiment“ s kupónovou privatizací jasně ukázal, že klasický kapitalismus může pozitivně fungovat jen v určitém nejen legislativním, ale především morálním prostředí. Kupříkladu český zákon, týkající se investičních fondů, byl více méně opsán podle zákonů britských; zatímco tam investiční fondy fungovaly správně, u nás byla řada z nich vytunelována a lidem zbyly v rukách bezcenné akcie. V první polovině devadesátých let proběhla řada podvodů, kvůli kterým se různí nepoctivci obohatili o miliardy. Tito lidé později mohli ovlivňovat policii, justici a dokonce i legislativu. Příkladem byla kauza lehkých topných olejů, která stála život řadu aktérů, z nichž někteří se k celé věci připletli více méně náhodou. Tyto skutečnosti vedly k celkovému zhrubnutí jak v ekonomické, tak v politické sféře. Sametová revoluce mobilizovala zbytky sociálního kapitálu tohoto národa; tento sociální kapitál byl nadobro promrhán.
V naší zemi fungují všechny klasické součásti demokratického státu: Parlament, vláda se svými ministerstvy, soustava soudů včetně soudu Ústavního. Navenek se zdá, že vše je v pořádku. Promrhání sociálního kapitálu ale znamená naprostou ztrátu důvěry lidí vůči politikům i politiků mezi sebou. Zejména Poslanecká sněmovna Parlamentu projevuje značnou neúctu k zákonům, ačkoli právě poslanci by měli být v úctě k ústavě a zákonům příkladem ostatním občanům. Účelové změny ústavy, různé nesmyslné přílepky k zákonům a podobné jevy nutně vyvolávají neúctu k právu jako takovému.
K církvím a k náboženství obecně se hlásí podstatně méně lidí než před dvaceti lety, v době pádu komunismu. V prvních letech po pádu komunismu byla společnost vůči náboženství obecně velice otevřená; v současné době ale není vůči náboženství nepřátelštější než zhruba před deseti lety. Postoj ke křesťanství lze charakterizovat slovem lhostejnost; náboženství obecně je na tom poněkud lépe. Všeobecně převládá postoj „každý ať si věří, čemu chce“. Bizarnostem typu UFO věří patrně více lidí než dříve; podle sociologických výzkumů je česká společnost snad nejateističtější v Evropě, nicméně rovněž se umísťuje na jednom z předních míst, pokud jde o pověrčivost.
Ztráta povědomí o věčnosti má mimo jiné za následek snahu vytěsnit jakoukoli myšlenku na smrt za hranice lidského povědomí. Zvláště v Praze, která určuje trend celé společnosti, se stalo zvykem zcela vynechat jakýkoli smuteční obřad při odchodu člověka z tohoto světa. Tento posun nastal právě v posledních dvaceti letech a je nepřehlédnutelný. V Praze se více než polovina lidí pochovává bez jakéhokoli obřadu.
Natalita výrazně poklesla; nebereme-li v potaz přistěhovalce, pak se množí pouze dvě skupiny lidí: Romové a křesťané. Můžeme dokonce mluvit o konci klasické rodiny. V Praze už většina dětí vyrůstá v neúplných rodinách. To má za následek ztrátu povědomí o vlastní identitě. Děti mnohdy nemají možnost poznat, co je to otcovství, co je to mateřství, co je to rodina. Vyrůstají bez sociálního kapitálu a bez schopnosti ho tvořit. To má pochopitelně důsledky pro ekonomiku i pro politiku: Bez schopnosti domlouvat se, ustupovat si a odpouštět si, vstupovat do smysluplných kompromisů a dodržovat dobrovolně dosažené dohody se velice těžko hospodaří i vládne. Bezprostředními oběťmi tohoto neblahého vývoje jsou učitelé. Nejenže dochází k šikaně mezi žáky; dochází i k šikaně učitelů. Společnost ztrácí povědomí o rozdílu mezi výchovným trestem na jedné straně a mstou a týráním na straně druhé. Na jedné straně jsou zde snahy o zákaz jakýchkoli tělesných trestů, dokonce i v rodinách, na druhé straně je rostoucí brutalita v mezilidských vztazích dokonce i na základních školách.
Církve se ocitly naprosto na okraji. Katolická církev se nechala vtáhnout do pasti: Usiluje o navrácení církevního majetku, na který má nesporně morální právo. Nicméně nedokáže zřejmě reflektovat skutečnost, že jednání o Svatovítské katedrále a o navrácení církevního majetku vyvolalo v ne-křesťanské většině společnosti dojem, že „církvi jde jen o majetek“. Příslušníci většiny pramálo ví o obětavé péči řádových sester či o obětavé pastorační službě řady kněží. Zůstává v ní dojem, že církev káže vodu, ale pije víno.
Co se týče nekatolických církví, pak těm se nedaří většinovou společnost oslovit. Určitou světlou výjimkou je charitativní organizace ADRA, o níž alespoň někteří vědí, že za ní stojí adventisté sedmého dne. Tato organizace si svými smělými a dobře propracovanými projekty dokázala vydobýt úctu veřejnosti.
Menšinové církve, ať už se jedná o „tradiční“ evangelíky či husity nebo o evangelikály, většinou působí v lepším případě jako skanzen (tak ti tradiční), v horším případě jako sekty (tak ti druzí). Chybí schopnost oslovit tento svět a reflexe faktu, že světu se jevíme opravdu jako velmi uzavřená společnost, která řeší nějaké své žabomyší problémy.
Duchovně je situace tohoto národa velmi neslavná. Přesto beru jako privilegium, že mohu být křesťanem právě v této zemi. Současnou situaci se pokouším brát jako výzvu, nikoli jako katastrofu.
Dan Drápal, 30. září 2009. Psáno pro časopis Život víry; vyšlo v listopadu 2009
Back 
07.11.2009.