Křesťanská kritika
Nemívám to ve zvyku, ale z dobrých důvodů to udělám: Prozrazuji tímto, že o napsání tohoto článku jsem byl požádán. Co mě k tomu vede? Touha hned na počátku přesvědčit čtenáře, že mi opravdu nejde o to, abych si „přihříval nějakou vlastní polívčičku“.
Ještě dříve než o článek jsem byl požádán o referát na toto téma. Bylo to pro Křesťanskou mediální konferenci, která se konala v říjnu loňského roku (2009) v Brně. Nevím přesně, proč zrovna já. Nemám pocit, že bych byl expertem na kritiku. Pravda, občas někoho kritizuji, ale většinou se zabývám myšlenkami a postoji, nikoli osobami. Nebo snad proto, že jsem byl mnohdy veřejně kritizován? (Dokonce si – možná trochu pyšně – myslím, že jako terč kritiky držím prvenství mezi evangelikálním křesťany posledních třiceti pěti let. Ale třeba se pletu.)
Je obecně známo, že křesťané jsou v naší zemi terčem kritiky často. To samo o sobě by mohlo být spíše pozitivní. Což nebyli prvotní křesťané kritizováni? Ti byli nejen kritizováni, ale i předhazováni šelmám! Tragedií by bylo, kdyby se církev Kristova tomuto světu bezvýhradně líbila! V takovém případě by jistě nebyla solí země.
Je zde ovšem další otázka, zda nejsme terčem kritiky oprávněně. Jak na kritiku reagujeme? Dokážeme na ni reagovat věcně a klidně? Mám obavy, že evangelikální svět s kritikou ze strany tohoto světa spíše počítá, ovšem reaguje na ni namnoze uzavíráním se do sebe. Ještě hůře ale přijímáme kritiku z vlastních řad. Na tu Boží služebníci, denominace či sbory reagují zhusta jako krocan na červený hadr. Mnozí se domnívají, že „kritika od bratří“ je zásadně nepatřičná.
Když se podívám na „Život víry“, mám pocit, že nejkritizovanější denominací byla vždy Křesťanská společenství. Bylo tomu tak proto, že šéfredaktor Tomáš Dittrich se mnohdy účastnil schůzí kolegia pastorů této denominace a nijak tuto denominaci nešetřil. Přiznám se, že někdy jsem po přečtení jeho zprávy zalapal po dechu, ale nikdy jsem mu nevyčetl, jak o nás referoval. Když jsem překonal počáteční šok, usoudil jsem, že je vlastně dobře, že takto píše, protože většinou měl i ve svých nejkritičtějších postřezích pravdu. A jelikož mi na různých denominacích vadilo nepatřičné tajnůstkářství, usoudil jsem, že bude jen dobře, pokud budeme vystaveni věcné kritice.
Sám jsem byl ovšem nejednou terčem kritiky, která se mě osobně dotýkala. Myslím, že potřebujeme důsledně rozlišovat dvě věci: Názory, činy a postoje, které jsou objektivně verifikovatelné, a úvahy o motivech, s nimiž je to mnohem složitější. Na názor můžete odpovědět argumentem. Jak ovšem můžete odpovědět argumentem na pomluvu nebo na podsouvání motivů, které jste nikdy neměli? Pokud jsem někoho kritizoval (a někdy nebylo možno se tomu vyhnout), pak jsem kritizoval jeho doložitelná tvrzení či jeho činy; vyhýbal jsem se spekulacím, co daného člověka vedlo k mluvení či jednání, které se mi nelíbilo. Zpytatel srdcí je Hospodin – já nejsem oprávněn soudit lidské motivy ani vybaven prostředky, jimiž bych tak mohl činit.
Proto soudím, že křesťané by se měli vyvarovat dvou krajností. První je odmítání kritiky jako něčeho nebratrského už v samotném principu. Pokud někdo něco veřejně vyslovil nebo napsal, je kritizovatelný. Někdy se mě lidé ptali, zda jsem byl osobně za bratrem, kterého kritizuji. Tito lidé si pletli kritiku s bratrským napomínáním podle Matouše 18. Pokud někdo něco veřejně otiskl, je to veřejně kritizovatelné, aniž jdeme za autorem osobně. (To má svůj smysl, pokud si chceme něco věcně vyjasnit; ale není to nezbytná podmínka kritické odpovědi.) Kritika a napomenutí jsou dvě různé věci. První se týká názorů, které mohou být omylné, třeba protože jsou založeny na nesprávných předpokladech. Napomenutí se týká morálních postojů. Mohu kupříkladu kritizovat něčí názor na vedení církve, aniž ho podezírám z nekalých úmyslů.
Druhou krajností je právě podsouvání motivů, které kritizovaný možná má a možná nemá. Tam, kde chceme psát o vnitřních motivech druhého člověka, je skutečně správné mluvit s ním nejprve mezi čtyřma očima.
Naše křesťanská šlechetnost by měla spočívat především v tom, že se snažíme tvrzení druhého člověka vykládat v jeho prospěch. Nepředpokládáme předem, že je veden nekalými úmysly nebo že chce škodit. A za druhé: Pokud se s někým chceme celkově vyrovnat, měli bychom se vyrovnávat s jeho silnými stránkami, nikoli s jeho slabostmi. Ano, mohu kritizovat římské katolíky. Mně by se kupříkladu pranic nelíbilo vztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Ale pokud budu chtít hodnotit katolickou církev jako celek, musím se vyrovnat spíše s osobností Matky Terezy než s nějakým knězem, o kterém vyšlo najevo, že je pedofil. Podobně pokud chce někdo kritizovat třeba službu Reinharda Bonnkeho, měl by vzít v úvahu, že na jeho shromážděních bylo mnoho lidí uzdraveno, a neuvádět pouze skutečnosti, že někteří uzdraveni nebyli. Já mám kupříkladu velmi vážné námitky vůči některým projevům Hnutí víry. Nemohu ale nevidět, že k tomuto hnutí se hlásí např. pastor Thomas Lilliendahl, který rozvinul úžasnou službu Romům. V kázáních jsem ho nikdy neslyšel říci cokoli, co bych nemohl podepsat. Ano, nepochybně platí, že jak katolíci, tak letniční či charismatici jsou kritizovatelní. Chceme-li však sami něco získat, vyrovnávejme se u každého s jeho nejsilnějšími stránkami.
Už před mnoha lety jsem volal po tom, aby evangelikální denominace vytvořily cosi jako etickou komisi. Čas od času se v různých denominacích děje něco opravdu ošklivého. Nejde o to, zametat pod koberec lidská provinění, nejde ani o to, tato provinění patřičně veřejně „rozmáznout“. Mnohdy jsou tyto případy velmi citlivé. A mnohdy se ledacos povídá, a málokdo ví, kde je vlastně pravda. Pokud by byla vytvořena etická komise z důvěryhodných osobností, jejichž integrita je uznávána napříč denominacemi, mohlo by se naše křesťanské prostředí kultivovat. Možná by se muselo občas vyprat špinavé prádlo, ale všeobecně by se vědělo, že se postupuje biblickým způsobem a že věci nezůstávají neřešené.
Svět světských médií je nemilosrdný. Reakcí ale nesmí být stažení se do ghetta. Vždyť právě tam nás chce nepřítel církve mít! Na rozdíl od bulváru musí církev vždy chránit lidskou důstojnost a tudíž i lidské soukromí. Pokud ale budou denominace tajnůstkářské ve věci své správy, nemohou se vyhnout výtce sektářství. A pokud se vyhýbají případné kritice, dlouhodobě ubližují nejvíce samy sobě.
Na etickou komisi zatím nedošlo. Jsem ovšem vděčný za Život víry. Mnohokrát byl pod značným tlakem, aby o něčem nepsal. Nebo aby psal jen tak, jak by se to líbilo té které denominaci. Vím, že čas od času těmto tlakům i ustoupil nebo podlehl. Přesto však jeho dvacetiletá existence dle mého názoru znamenala obrovský pokrok směrem k otevřenosti. Ve srovnání s denominačními tiskovinami, nezřídka psanými v duchu hesla „máme tu prima duchovní klima“, působil jako závan čerstvého vzduchu. A domnívám se, že svou kvalitou denominační tiskoviny zpětně pozitivně ovlivnil. Přeji Životu víry, aby se v těch dalších dvaceti letech, budou-li nám dány, stal ještě zajímavějším. Přeji mu, aby se stal vyhledávaným periodikem i mezi nevěřícími.
Back 
25.07.2010.